Povídky

Malé povídky z velkého světa aneb otevřeno jen pro uzavřenou společnost

Úvod

Aby se každý poznal, budou osoby v jednotlivých, více či méně pravdivých povídkách, vystupovat pod pravými jmény.

Mnoho a mnoho let se toulám nejen po moři, ale i po nejrůznějších vnitrozemských vodních plochách. A v kolektivu obdobných plavců na palubě i mimo ni často vyvstane příležitost zavzpomínat si na veselé příhody a zafilozofovat si nad vším, co mne zaujalo a co by třeba mohlo zaujmout i naše čtenáře. Necítím se jako spisovatel, který by zaujal široké publikum. Stačí mi jen část známých a kamarádů, nebo jen známých kamarádů, o kterých a pro které moje povídání je.

Ten netradiční název je nezapomenutelnou vzpomínkou na mého bráchu Pavla, který byl téměř do konce svého života největším mým ….

A konečně, jak onen již výše uvedený název vznikl?

Když jsme se vrátili v roce 1987 z cesty k severnímu polárnímu kruhu, rozhodli jsme se bráchou uspořádat řadu besed s kamarády a zájemci o naší cestu. Sezení se konalo na mé milé Skalici, kde Pavel bydlel a místní hostinský, zvaný Baleťák, označil hospodu cedulí: OTEVŘENO JEN PRO UZAVŘENOU SPOLEČNOST!

Karel Eliáš

100 km za 24 hodin

S Václavem se blížíme na start závodu na trase Praha – Sázava nad Sázavou. Je sobota něco po 15 hodině a my vedeme hovor s pořadatelem ve smyslu, že mělo být před 2 minutami odstartováno. Na otázku, proč tak spěcháme, odpovídám. My totiž máme lístky do divadla na neděli v 15 hodin a rádi bychom to stihli. Na hlavu si sice neťukali, ale bylo dobře vidět, co si o nás myslí.

Vyrážíme. První potíže mám již u čokoládovny v Modřanech. Samozřejmě puchýře. Vyšlápnuté boty zůstaly doma po pochodu Praha Příbram a na nohou mám nové, ještě nevyšlápnuté a navíc vylepšené vložkami z treter Adidas mého dalšího spolužáka Honzy. Potíže s puchýři pokračovaly. V pikovické hospodě se dozvídáme, že vedoucí skupinka se ztratila a rozjařená společnost je vlastně v čele závodu. Trochu se bavili i na náš účet. Dva zoufalci, kteří se je snaží dostihnout, ale ten jeden si musel pořád přelepovat puchýře. Když jsme se blíže poznali, vytvořili jsme jeden tým. Další cesta pokračovala v jednotném stylu. Vždycky, když jsme na kontrolním místě zastavili a parta si dala oddych, já umyl nohy, přelepil puchýře a potom ostatní, kteří již mezitím odešli, doháněl. Potom jsem vymyslel, že vynechám jeden převaz a půjdu napřed, abych nebyl ten, kdo pořád dohání a 10 km před cílem opět zvítězil závodní duch. Žádná zastávka a hurá do cíle. Byla neděle ráno a komise rozhodčích dosud spala. Jako vítěz závodu jsem se měl stát předsedou klubu 100 za 24 hodin. Mne ale zajímalo, jak se nejrychleji dostanu do Prahy. Autobus pořadatelů měl odjíždět až v neděli odpoledne. Pak se našlo řešení, ovšem pro mně přímo vražedné. Převezli mě přes Sázavu, postavili na koleje a že prý asi po 10 km je nádraží, odkud mi pojede vlak. Asi není třeba popisovat strastiplný pochod po kolejích, cestu vlakem, na kolej a vůbec.

Na koleji mě Venca ležící v posteli přivítal slovy „já šel okolo nádraží a stál tam vlak a nohy mě bolely tak, že jsem si myslel, že mi to zůstane do konce života a tak jsem to vzdal.

Trochu jsem se zkulturnil, zkrvavené nohy ovázal, na ovázané nohy navlékl pantofle a šli jsme do divadla, kde jsem samozřejmě okamžitě usnul.

Dohra byla opět originální. Musel jsem zrušit zkoušku a vyhledat lékařské ošetření. Na otázku co mi je jsem odpověděl „mám puchýře“. Lékařka se podivila „s puchýři k lékaři“? Když se však na moje nohy podívala, okamžitě napsala papír na chirurgii – „šel 100 km“. A potom už jsem ležel na nosítkách a několik následujících dní se zotavoval ze svého sportovního dobrodružství.

Baleťák

Jako již mnohokráte jsme s bráchou Pavlem na Skalici něco stavěli a jako již mnohokráte před tím došlo pivo.

Kluci dostali za úkol posbírat láhve a dojít do hospody k Baleťákovi pro pivo. Tato obvyklá situace měla druhý den neobvyklou dohru.

Ráno jsme se probudili a dříve, nežli jsme namíchali první míchačku malty, přijel Baleťákovým Moskvičem jeden soused a na sedadle spolujezdce seděl Baleťák, v každé ruce půllitr piva, a povídá: „včera jsem vaše kluky ošidil o jedno pivo, ale vezu dvě, protože kvůli jednomu bych sem nejel“.

Tak takový byl Baleťák hostinský.

Gábina

Někdy ve 3. ročníku jsme dostali od rodičů oficiální povolení jet s Jožkou na výlet. S Vencou a Standou jsme chtěli vandrovat mezi Orlíkem a Zvíkovem. Na Orlíku začalo pršet a jediné útočiště jsme našli na zakotveném parníku lodní dopravy. Posádka byla v dobré náladě a dokonce se rozhodla, že nás odveze na Zvíkov.

Toulali jsme se po lodi, já s batohem na zádech. Když jsme dorazili do kormidelny, ptal se nás kormidelník odkud jsme. Když přišla řada na mě, povídám, že jsem z Příbrami. Kormidelník hned ožil a ptal se „znáš nějakou Gábinu“?

A tehdy se to stalo. Vzpomněl jsem si na studentská léta, kdy moji spolužáci získávali prvé sexuální zkušenosti s Gábinou a ve škole o tom vyprávěli. Já to nikdy moc nevnímal, chodili jsme s Jožkou tancovat, na rande a navíc jsem troch sportoval a modelařil. Nicméně na barvité povídání spolužáků jsem nezapomněl. A nyní přišel okamžik, kdy jsem se mohl předvést jako dokonalý světák. „Jasně, Gábinu znám, to je pěkná k…a!“ Kormidelník se otočil od kormidla se slovy „to je moje žena“.

Krve by se ve mně nedořezal. Okamžitě jsem se dal na útěk s cílem skočit do vody. Konstrukcí batohu jsem se zachytil o kliku dveří. Kormidelník mně strhnul zpět se slovy: „neblbni vole, já to vím a už jsem rozvedený“.

Na Gábinu nikdy nezapomenu přesto, že jsem ji nikdy neviděl.

Již je tu opět Veli Iž

Po kolikáté již? Ostrov Iž a jeho přístav Veli Iž jsem objevil teprve nedávno.Mám na něj různé vzpomínky. Připlouváme za drobného deště, středního, spíše mírného juga a vše probíhá tak jak má.V podvečer se posádka vytrácí do přístavních krčem a já zůstávám na lodi. Obvyklý rituál koupání a praní mám za sebou. Vychutnávám samotu, která mi, pokud netrvala dlouho, nikdy nevadila. Dnes to cítím nějak jinak. Překonávám to psaním nějaké kapitolky o moři.

Na nábřeží se mezi tím chystá závěrečné vyhodnocení jachtařských závodů. Posádky se veselí, tradiční muzika. Živě zpěvák s klávesami a zbytek z CD. Vyrážím tedy na téměř povinnou procházku. Hospůdky a bary jsou otevřené, leč prázdné. Mnohá obsluha dává najevo, že už mají po sezóně, tedy vyděláno. Dílna se speciální keramikou je zavřená. O rybářské čluny se nikdo nestará. Mnoho loděk je již zazimováno, na nábřeží si skupinka dětí vystačí s foukáním do sudů, které jsou tady proto, aby se zatáhly vodou před tím, než budou naplněny dobrým vínem. Tradiční kočky se líně, stejně jako já, plouží přístavem. Z moře přijíždí jen jeden, asi poslední rybář. Se skupinou veselících se jachtařů se vracím zpět. Za normálních okolností bych se k nim přidal. Dnes ale ne. Zaposlouchávám se do písničky „jsem zostal sám“ nebo tak nějak zní refrén. Pořád a pořád. Většinou se nezajímám o texty. Dnes se ten refrén do mě nějak zakousl.

Je čtvrtek 19.9.2002 večer. V Kameře Kocábka ladí a možná jim chybí moje housle. V Ostravě se možná chystá za babí Joží Ádoš. Kubišta možná Jožce zdrhnul při večerním venčení. A já zase ten refrén. Asi se mi stýská. Někdo na mě určitě vzpomíná.

Ty moje moře, moříčko, že už bys mě umořilo….. Musím něco dělat a tak si dávám úkol. Spočítat, kolik asi týdnů jsem na moři strávil. S Milanem 2 týdny, o dovolených 3 x 4 týdny, s Mírou 3, se Sun Jachtem 12, pro Vlastu 9, na závodech 4, s lesníky 1, rozjařenou mládeží 1, svatební plavby Petrou a Radkem 2. Tedy určitě 46 týdnů.

Abych ponuré náladě dal korunu, přečetl jsem si příbalový leták o lécích, které užívám na srdce. Škoda slov…..

Je noc. Muzikant dává poslední píseň „Za rok se vrátím“. Opět vnímám slova a opět přemýšlím. Vrátím se za rok? A asi nebude pravda, že nás, co se máme rádi, dělí sedm moří.Jak to všechno dopadne. Abych na někoho nezapomněl – Hynku, Viléme, Jarmilo….

Hodně zdraví v novém roce

Těsně po sametové revoluci v roce 89 se začala prodávat horská kola. Samozřejmě jsem pro začátek dvě koupil. O vánocích jsme se s mým synem Radkem rozhodli, že pojedem na Vimperk – jak jinak nežli na kole.

Sjížděli jsme zasněžené sjezdovky na Nových Hutích, padali na ledových cestách okolo Přilby, ale dosáhli jsme svého cíle.

Když jsme se na Silvestra probudili do mrazivého rána, začalo se nám, s představou večera pouze spolu, stýskat a rozhodli jsme se jet domů. Krásný mrazivý den, cesta příjemně ubíhala. Strakonice, Nová Hospoda. V Čimelicích Radek rozhodl, že dále pojedu vlakem. Na oko jsem souhlasil. ale moje závodnické srdce se s tím nemohlo smířit. Naplánoval jsem si, že za Radkem vyrazím a v Příbrami překvapím. Opak však byl pravdou. Radek šlápl do pedálů a já se začal trápit. Do Krsic se nic nedělo, při přejezdu přes Skalici jsem při pohledu na kopec před Letovskou křižovatkou poprvé zapochyboval. 1 km od silnice bydlí Jenda s Mílou a Silvestr spojený s návštěvou místní hospody by měl jistě dobrý průběh. Ale vydržím a jedu dál. Přede mnou je další kopec při objíždění Zálužan. Zde další lákadlo ve formě rozsvícené chalupy bratrance Jirky s manželkou Janou a dětmi. Nevídáme se často, máme se však rádi a máme vždy na co vzpomínat. Odolávám dalšímu lákadlu a již značně unaven šlapu dál. Táhlý nepříjemný kopec, spíše nakloněná rovina, mi dává zabrat a další táhlý kopec před odbočkou na Orlickou přehradu, Bohostice mne doráží. Na rovině za Čmínem na autobusové zastávce Vrančice se rozhoduji trochu si odpočinout před kopcem do Milína. Únava na mne dolehla se vší tíhou osamění v mrazivém odpoledni.

Rozhoduji se někoho stopnout a požádat o pomoc. Projíždí první auto, otevírá se okénko a známý volá „ahoj Karle, hodně zdraví v novém roce“. Ani nezastavuje a odjíždí dříve, nežli stačím něco říct. Když mne obdobně pozdravilo a minulo pár dalších známých. je mi jasné, že moje pověst celoročního cyklisty v této situaci spíše uškodí. Opravdu z posledních sil se vydávám k Příbrami. V hospodě v Milíně jsem ještě chytil poslední porci čočkové polévky. Spolu s rampouchy z vousů mně dává trochu dohromady a po další hodině končím doma ve vaně s horkou vodou. Další den jsem dostal od opravdových cyklistů vysvětlení „To je hlaďák, ty vole“.

Kotvení a kotva

Kotvení a kotvaje trochu věda a někdy i legrace s různými konci.

Moje rada pro kotvení na Orlíku je házet kotvu do takové hloubky, kam jsem schopný se potopit. Druhý konec lana přivázat k lodi, zkontrolovat uchycení kotvy k lanu a také zda kotva drží.

Přesto jsem zaznamenal mnoho kuriózních případů.

Jedním z prvních byl Jarda, který hodil kotvu bez lana do vody. Druhým byl Venca, který chtěl kotvit blízko hráze přehrady Orlík a hodil kotvu s nepřivázaným lanem, takže kotva byla nenávratně pryč.

Pan Ing. Láďa se učil přivazovat lano ke kotvě a podařilo se mu vytvořit uzel, který se ihned po vhození kotvy do vody rozvázal a zase bylo o jednu kotvu méně.

Zákazník Franta mi volá, že kotva drží a že ji z velké hloubky nemohou vytáhnout a co že má tedy dělat. Já na to „připravte si peníze, protože nerezová kotva s lanem stojí několik tisíc.“ Po deseti minutách mi volá, že je kotva zachráněna.

Ovšem nejkurióznější příhodu s kotvou absolvoval vítěz naší ankety o 1111 návštěvníka našich webových stránek. Ten vyrazil dříve nežli vytáhl kotvu. Protože kotva byla zachycena na krátko v písku, nekladla znatelný odpor. Zákazník se divil, že je pomalejší nežli sesterská Fifi. Při přistávání se nemohl dostat ke břehu a tehdy zjistil, že celý den plul se spuštěnou kotvou. My jsme vlastně měli štěstí. Kdyby nebyla kotva řádně přivázaná, měli bychom zase o kotvu méně.

Káča

Přijel nový zákazník.

Naučil jsem ho strojit loď a protože prohlásil, že všechno ostatní ví, odstrčil jsem ho od břehu a věnoval se své práci.

Po půlhodině zjišťuji, že neustále křižuje před zátokou. Beru telefon a volám mu, co že to trénuje za manévry, vždyť tvrdil, že pospíchá na protější břeh. Jeho odpověď zněla – loď mi nestoupá, A co káča, ptám se. No tu jsem ještě nespustil. Myslel jsem, že není tak důležitá.

Co že to je ta káča?

Tento příběh ukazuje, jak jsou někteří zájemci o jachting nezodpovědní. Do půjčovny přijeli dva doktoři se dvěma malými dětmi. Jeden se musel vrátit do nemocnice, takže na lodi zůstal jeden dospělý a dvě děti. Na moji obvyklou otázku, jaké má jachtařské zkušenosti, mi odpověděl, že má chorvatské papíry. A že zná mého dobrého kamaráda jachtaře Jardu. Dovolil jsem si tedy poznámku, že ty rychlokvašené kapitány a znám a začal jsem mu předávat štíra. Předchozí zákazník utopil čep na zajištění káči a místo něj použil šroubovák z nářadí. Slíbil jsem, že přinesu jinou kulatinu a šel do auta. Leč nic jsem nenašel, tak jsem přišel zpátky a říkám – jinou kulatinu nemám, takže tam musíme šroubovák nechat. S tím jsme se rozešli.

Ještě večer volali z Orlíka, že se mi potápí štír. Beru sebou Jirku a člunem jedeme na místo nehody. Naštěstí se našli mezi jachtaři nezištní kamarádi, kteří celou situaci zachránili.

Vylili jsme vodu z lodi a protože pan doktor měl chuť pokračovat v jachtingu, domluvili jsme se, že druhý den bude loď připravená k plavbě a spát že může ve člunu. Druhý den mi pan doktor volá, že štír nechce stoupat a co má dělat. Já na to „ to není možné, máte spuštěnou káču? „Co to je?“ odpovídá doktor. Takže znovu panu doktoru vysvětluji, že je to to, co je zajištěné šroubovákem. Vždyť jste říkal, že to tam musíme nechat, praví pan doktor. Nenašel jsem ani sílu, ani slov na další odpověď odpovědnému kapitánovi. Dodnes mi je záhadou jak mohl dojet až na Orlík v počasí, kdy všichni byli poschováváni v zátokách

Nenašel jsem sílu ani slov na další odpověď odpovědnému kapitánovi. Dodnes mi je záhadou jak mohl dojet až na Orlík v počasí, kdy všichni byli poschováváni v zátokách.

Lano povolit

Následující povídka, špatně se vypráví těm, kteří nemají zkušenosti s námořním jachtingem, je věnována výbornému parťákovi Jirkovi. V přístavech, chorvatských marinách se kotví zádí plachetnice k molu s tím, že špička je přivázána k mooringovému lanu a záď je přivázána dvěma lany k molu. Tím je zajištěno, že se plachetnice nemůže otloukat o molo a prkno (lávka) spojující plachetnici s molem nemůže spadnout do vody. Při odplouvání se mooringové lano, které je součástí kotvícího zařízení přístavu, hodí do vody a zadní lana se vytáhnou na loď.

Při přistávání obsluha přístavu podá posádce mooringové lano a jeden člen posádky s ním běží na špičku, aby brzdil pohyb lodi couvající k molu. Jinak by totiž záď lodi nabourala do mola. Naopak na zádi hodí posádka připravena lana na břeh, kde je obsluha obhodí přes vazáky a hodí zpět na loď. Při jednom přistání se začátečníci nesoustředili a vznikla následující groteska.

Obsluha přístavu podala mooringové lano Jirkovi a ten s ním zcela správně běžel na špičku lodi a chystal se přitáhnout. Obsluha zadních lan nevěděla, nebo si neuvědomila, že má zadní lana hodit na břeh. Proto jsem na ně zařval „hoď lano“! Ti vzadu stále stáli jako solné sloupy a Jirka vepředu hodil své lano do vody a koukal jako z jara. Takže jsem zůstal sám a měl jsem co dělat, abych při manipulaci na motor mezi plachetnicemi a mooringovými lany něco nevyvedl.

Lipno

Naši zákazníci a kamarádi, kteří si půjčovali tradičně plachetnice na Orlíku, projevovali čím dál větší zájem o plachtění na Lipně. Vydali jsme se tedy časně z jara roku … na průzkumnou cestu.na Lipno. Navštívili jsme hrázného, několik realitních kanceláří, ale vzhledem k nabízeným cenám jsme se neúspěšně vraceli, směrem na Vimperk, domů. Na jedné rozpadlé chalupě s cedulí „Na prodej“ jsme objevili adresu realitky specializované na Lipno. Radek to zapsal do notýsku a já po pár kilometrech teprve zaregistroval, že tato realitka sídlí ve Frymburku. Raději jsme se tedy vrátili, protože naše specifické přání se lépe formuluje ústně než písemně či po telefonu.Obvyklý postup. Mnoho nabídek za, pro nás, příliš vysoké ceny. Již jsme se loučili, když nás sekretářka zastavila s tím, že na jedné nabídce je louka za 10 Kč/m2. Fakt a kolik toho je, okamžitě projevuji zájem. Asi 3 000 m2. To bereme, a kde to je.?

Bližší Lhota, ale tam bude ještě sníh, varuje majitelka realitky. Po týdnu volá: pane inženýre, ta louka má jeden háček, prodávající chce 11 Kč/ m2. To není problém, dejte klidně 12 a sepisujte kupní smlouvu. Po pár dnech opět volá paní z realitky. Asi poslední zádrhel. Majitelce pozemku stačí 11 Kč/ m2, ale pozemku není 3 000 m2, nýbrž skoro 6 000 m2.

To už mně doma mají za blázna, protože v tom určitě musí něco být. Přestože v tom určitě musí něco být, riskuji a nechávám připravit dokumenty. Po té s Jožkou a Mílou jedeme podepsat kupní smlouvu. Navrhuji Jožce, že v rámci klidu v rodině, se tam nejdříve pojedeme podívat a teprve potom, pokud bude souhlasit, podepíšeme kupní smlouvu. Jožka mi opáčila „stejně bych s tebou nevydržela“, a tak nejdříve kupujeme a pak se společně jedeme podívat, co jsme to vlastně koupili.

Pozemek zpustošený, ale sousedí malou částí se silnicí, je asi 200 m od vody a většinou se jedná o podmáčenou louku se dvěma jarními potůčky na hranicích pozemku. Vedle nádherný zelený čtverec, větší než 1 ha. Volám paní Š, za kolik by byl? 35 Kč/m2. Tolik nemám a tak přenechávám informaci stavebním inženýrům Vlastovi a Pavlovi. Ti se bojí rozhodnutí „jen tak“ jako já. Na jejich popud domlouvám schůzku se starostou Horní Plané a oni jedou se mnou jako poradci. Pan starosta nás přivítal s otázkou, co že jsem to koupil. Já na to, že louku v Dolní Lhotě. Hm, to je chráněná krajinná oblast, kde musíte 2x ročně sekat trávu a nesmíte tam postavit ani stan. Znatelně jsem ztratil řeč a hoši se měli co držet, aby se mi nesmáli. Trapné ticho přerušil pan starosta otázkou, zdali nemám snímek katastrální. S představou sekání louky a přednášky Jožky s Petrou mu dávám snímek. Starosta mrknul do počítače a povídá „chlape, vy jste koupil stavební parcelu“. Asi bylo slyšet, jak mi spadl kámen ze srdce.

Hned venku voláme paní Š, ten hektar za 35 bereme a ona na to, že pan starosta volal, že se o to budou zajímat Pražáci, takže prodat ano, ale za mnohem víc.

A tak se naše rodina stala majitelem další reality. Ale, co s ní?!!

Půjčovna ponorek

V pondělí mě potkal Radek a ptal se mě na půjčovnu ponorek. Nechápal jsem vůbec o co jde a až ve středu jsem pochopil.

Štíra Banjo si s největšími plachtami půjčil na sranda závody Filip. Závody měly dvě disciplíny. Jachting a pití piva. Jachting byl na řadě až po pití piva. Posádka si sebou vzala ještě basu piva a vyrazila. Protože se jim nechtělo držet otěže, přivázali je na vazák a ke kormidlu posadili neznalce a neplavce. Před výjezdem ze zátoky Trhovky se šlo čůrat. A v tom se to stalo. Poryv větru loď naklonil, oni močíce padli do plachty a štír byl rázem stěžněm dolů. Káča se zasunula a ve vzduchové bublině v kokpitu zůstal kormidelník neplavec, samozřejmě bez plavací vesty. Chladná dubnová voda vzkřísila posádku k činnosti. Zachránili kormidelníka, nechali štíra se potápět a promrzlí plavali ke břehu. Kolem plující plachetnice přivázala potápějícího se štíra za špičku na lano. Protože ale foukal studený vítr a zachránce byl na své lodi sám s malými dětmi, chystal se potápějící loď odříznout. Před tím zavolal policii, povodí Vltavy a s nožem v ruce čekal, jak se situace vyvine. Naštěstí plul okolo kamarád Jirka, který vše viděl a věděl, že ho ani potopená loď neohrozí. Potopeného štíra si přivázal na svoji loď a sám se postaral o celou operaci záchrany štíra.

Filip mi až ve středu následujícího týdne, po té co všechno uklidili a vysušili prozradil co se stalo a já pochopil, proč se mne Radek ptal na půjčovnu ponorek.

Hynek a přesný čas

Jak jinak začít nový soubor minipovídek nežli humornou, ale poučnou, vzpomínkou na výborného kamaráda Hynka, který se na nás již několik let dívá z jachtařského nebe.

Hynek byl, alespoň pro mne, všechno. Pracovitý, spravedlivý, nezištný, tvrdohlavý, cílevědomý, tradiční a vůbec hlavně kamarádský.

Na jedné plavbě jsme se spolu potkali. Hynek si vzal na starosti Lodní deník. Měl také kromě fajfky, radia s naladěnou Svobodnou Evropu a specielní lahve šlaftrunku také úplně nové japonské hodinky. Ty uměly všechno včetně dnů a datumů bez ohledu na přestupné roky a to až do dalšího tisícíletí. Vše bylo více jak týden super a pak to přišlo. Při pohledu do deníku, mé paměti a na jeho hodinky jsme věděli že je přesně 13 hod., 26 min. a 17 vteřin, ale nikdo nevěděl co je za den. Hynek, samozřejmě věřil svému deníku a prohlásil o Japoncích, že to ještě neuměj. Já zbavený těchto starostí jsem také jistě nevěděl. Nezbylo než přistát na ostrově a jít se zeptat do hospody zda je úterý nebo středa. Byla středa a Japonci měli pravdu. Nikdy jsem nepochopil jak mohl přepečlivý Hynek ten jeden den zašantročit.

Vypadá to jako tady, ale není to tady

Toto je snad moje nejkurióznější příhoda z moře.

Ke konci září jsme vyplouvali na týdenní přátelskou plavbu po Jadranu. První noc jsme kotvili na kotevní bóji v zátoce za Malou Proversou.

Po týdenní plavbě se posádka odhodlala k noční plavbě po volném moři okolo Kornátu. Vítr ale zesílil, padla mlha a v rádiu se ozývalo varování a volání o pomoc. Rozhodl jsem tady vrátit se okolo majáku Sestrice směrem na sever na bójku, kde jsme před týdnem kotvili.

Pozorovatelé na špičce lodi poulili oči do tma a mlhy. Dorazili jsme do zátoky a pozorovatel Petr prohlédl celou zátoku, žádnou kotevní bóji však nenašel a pronesl onu historickou větu „vypadá to jako tady, ale není to tady“! Na konci září se totiž kotevní bóje uklízejí – no a my jsme se vraceli v říjnu.

Moment je síla krát rameno kolmé

Toto se učí žáci v 7. třídě a tu téměř každý úspěšně prošel. Ale v životě jsou jiná ramena a momenty.

Je z dalších plaveb na Balt je inspirací pro následující povídku.

Chystali jsme výpravu na Bornholm a do Švédska. Majitel naší lodi si uřízl prsty na ruce, zbyl tedy jen jeden Korzár s posádkou Petr. Pavel a Milan. Pomáhali jsme jim připravit loď na plavbu.Nějak jsme zapomněli zapojit světlo na vrcholu stěžně. Petrovi se nechtělo znovu stěžeň pokládat a rozhodl, že posádka bude loď vyvažovat a on vyšplhá na stěžeň.

Ze začátku to vypadalo nadějně. Jak se Petr blížil k vrcholu, potenciální rameno (stěžeň) ukázalo, že ta fyzika opravdu funguje. Posádka rovnováhu neudržela, loď se naklonila. Rameno se začalo zvětšovat, až se loď položila na vodu. Vše z paluby, hlavně pak nepřivázaná kotva, spadlo do vody. Pak se pustil Petr (tedy síla na rameni) a další moment (tedy síla balastu na rameni kýlu), plachetnici postavil. Humorné, ale poučné.

Netradiční výuka plavání

Paní Patricie si v naší půjčovně mnohokráte půjčovala plachetnice pro sebe a své přátele.Jednou volala, že potřebuje loď pro svou sestru a jejího francouzského přítele. Ani ve snu mně nenapadlo, že sestra paní Patricie neumí plachetnici ovládat. Odpluli s tím, že potřebují v neděli v poledne loď vrátit, aby stačili dojet do Prahy do divadla. Přijeli jsme tedy v neděli v poledne na Lavičky. Po mladé dvojici ani vidu, ani slechu. Teprve v podvečer se vrátili, vůbec nemluvili. Francouzský přítel odešel s mojí plachtou, zatímco jeho spacák mi zůstal. Později jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo.

Francouzský přítel neuměl plavat a při větru se bál koupat. Přestalo foukat a bylo velké horko. Vlezl tedy do vody, ale v tom se zvedl vítr a plachetnice se sestrou Patricie odplula. Ta pro změnu neuměla plachetnici řídit.

A tak se mladé děvče učilo řídit plachetnici a francouzský přítel plavat. Divadlo nestihli a netradiční výuka slavila úspěch.

Návětrná zátoka je past

Tuto větu se dočte každý začínající jachtař ve skriptech, ale buďto neví o co jde, a v lepším případě tomu do prvé nepříjemné zkušenosti nevěnuje pozornost. Ani já jsem nebyl lepší. Moje zkušenost z Orlíku nebyla až tak nebezpečná, o to víc byla dramatická. Na jedněch závodech potřeboval Bohouš vrátit svoji S/Y Atalantu z Velkého Víru na Spálenku.

Přijal jsem to, protože to byl pěkný výlet pro děti, s nocováním na lodi. Neposlouchal jsem Bohoušovy rady, že do lodi teče, že mám dát plachtu proti dešti atd. V krásný podvečer jsme dorazili na Spálenku, zatloukli uvazovací kolík, upevnili landštek, samozřejmě se nestarali o předpověď počasí a poté se uložili k spánku. V noci přišla bouřka. Vítr foukal do zátoky a po chvilce zvedl i vlny, které nepříjemně dorážely na loď opírající se o landštek.Rozhodl jsem se hodit kotvu a přečkat bouřku na kotvě. Děti se probudily, pršelo do lodi. Já je zaháněl zpět, plachtu proti dešti jsem nenašel, kotva se nedala hodit tak daleko, aby držela. Nezbývalo, nežli sednout do vody a nohama držet loď od břehu. S/Y Atalanta je stará klasická beluga, proto toto dobrodružství v pasti návětrné zátoky dopadlo dobře. Na břehu se ve stanech dobře bavili moji kamarádi.

Praha – Příbram

S Jardou, držitelem československého rekordu v chůzi, třetím na Mistrovství Evropy, a i dnes aktivním sportovcem, jsem začal trénovat, abych zlepšil svůj chodecký styl. Bylo to ještě na průmyslovce, někdy v roce 1962.

Při studiu na vysoké škole jsme spolu občas trénovali. Byla to doba počínajících dálkových pochodů. Rozhodli jsme se vyzkoušet naše síly na trase Praha – Příbram. Jarda přijel do Prahy autobusem a vydali jsme se do Příbrami. Na Malé Svaté Hoře, zhruba v polovině cesty, jsme zašli do hospody. Jarda dal pivo, já limonádu a po chvíli jsem cítil, jak mi tuhnou nohy. Půjdu napřed, povídám Jardovi, který si zatím objednal další pivo. Tehdy ještě nebyla dálnice a jezdilo se po zvlněné silnici zvané Andělské schody, ještě dnes viditelné vedle dálnice. Neustále jsem se otáčel zda mně Jarda pronásleduje a vždy, když nebylo vidět, jsem nesportovně utíkal abych Jardovi stíhání ztížil. Byl jsem dost unaven, ale byl jsem hnán pocitem, že mě Jarda dosud nedohnal. Když jsem šel, spíše se plížil, okolo letiště Dlouhá Lhota, začal foukat protivítr a v dáli byla vidět Nová Hospoda a alejí topolů na kopci Dubeňák. To byla poslední zkouška. Počítal jsem patníky, topoly, různě zastavoval až jsem Dubeňák zdolal. Doma v horké vaně zjišťuji, co mně všechno bolí. Druhý den jsem se doplížil k Jardovi, kde jsem se dozvěděl „no, dal jsem si ještě jedno pivo a sedl na autobus. Viděl jsem tě, jak pěkně jsi šel.“

Celé velikonoce jsem si lízal rány a Jožce slíbil, že jí všechno v Praze za týden vynahradím a koupil jsem na následující neděli odpoledne lístky do Hudebního divadla v Karlíně. Ve středu se vracím do Prahy a kamarádi vyzvídají, jak dopadl velikonoční závod Praha – Příbram. Trochu se vytahuji, protože čas pod 8 hodin na více jak 60 km považuji za dobrý.

Někdy ve čtvrtek přinesli kluci Večerní Prahu, kde organizátoři zvali na první závod 100 km za 24 hodin. Při vzpomínce na 60 km z Prahy do Příbrami se držím stranou hecování. Nakonec nás dostal Standa, který prohlásil. Můžete si koupit v Tuzexu k jídlu za bony, které budou ode mne za 1 korunu. Bon v té době stál 5 korun a v Tuzexu se prodávalo jídlo, které se jinde koupit nedalo. S Vencou, dalším spolužákem, bereme batoh, jdeme do Tuzexu, nakupujeme jídlo a vrháme se do dalšího dobrodružství.

Velkopřevorský mlýn

Vždycky, když jdu po Karlově mostě, musím se podívat na Velkopřevorský mlýn, zda se kolo točí a přitom vzpomenout na vysokoškolská studia (63 – 68), kdy jsem jezdil za Slávii VŠ vodní slalom.

Trénovali jsme na „Cindě“ (Císařská louka) a po zvládnuté základních dovedností nás trenér poslal na trať FTVS na Čertovku. Projíždíme pražskými Benátkami. Před námi drobounká kajakářka míří stejným směrem. My jsme se trochu zakoukali a když jsme přijeli ke šlajsně vedle Převorského mlýna, byla kajakářka již nahoře nad šlajsnou. Rozpíchali jsme to proti proudu ve šlajsně. Ať jsme pádlovali, jak jsme chtěli, dostali jsme se maximálně za půlku a proud nás vyplivl za zpět. Po třetím pokusu s Jirkou zjišťujeme, že nám docházejí síly. Už jsme to chtěli vzdát, když v tom přijíždí další opožděná drobounká kajakářka.Snažíme se tvářit nenápadně, ale jsme opravdu zvědaví, jak se dostane nahoru. Lehce, když se to umí, tak je to sranda. Děvče přijelo ke šlajsně, sáhlo pod vodu pro lano, vyručkovalo nahoru a bylo…

Vlhký strop

Když jsme se s Petrem vrátili z cest k severnímu polárnímu kruhu, často jsme jezdili na Vimperk něco dělat. Neustále mě strašila vlhkost klenutého stropu kuchyně. Až jednou, někdy na podzim v 87 roce jsme nad lahví šumavského bylinného ředěného rumem vymysleli, jak se zbavíme vlhkosti ve stropu. Řešení netradiční. Zbourat strop. Jak řekli, tak udělali. Po žebříku jsme vylezli na půdu, přivázali se k lanům zavěšeným na trámech krovu a od vrcholu klenby jsme začali bourat. Klenba provlhlá, stará, ze starých cihel, ale poctivě udělaná, držela pěkně. Bouráme, bouráme. Díra se zvětšuje stejně jako hromada cihel v kuchyni. Když jsme byli skoro hotovi, zjistili jsme, že stavitel v rámci zvětšení kuchyně zapustil asi 2 m do věže. Chalupa je totiž přilepena k věži předsunuté pevnůstky zámku Vimperk. Pro stavaře hrůza, pro horníky žádný problém. Dali jsme tam dva podražce s tím, že to příští neděli nějak vyřešíme. Zbytky klenby obdivuhodně drželi. Takže příští neděle byla asi zhruba za rok, kdy se s velkým rachotem zřítila klenba a část kamení z věže, do kuchyně. Bylo třeba vše rychle a stavařsky řešit. Samozřejmě jsme to vyřešili novým klenutým obloukem, dozděním věže, vybetonováním železobetonového stropu nad kuchyní, vstupem na půdu, která se po zateplení stala dalším, vlastně jediným spacím prostorem, na našem milém Vimperku.

Jak to ve Vimperku začalo si přečtěte v povídce Výhodná koupě.

Výhodná koupě

V dobách dávných, kdy bylo v módě stavět chaty, opravovat chalupy, jsme jezdili na vodu a moře. Jednou jdu takhle z práce a před hospodou U Kosů se vzájemně podpírají dva známí ze šachty, Bohouš a Zdeněk. Co tu blbnete, povídám. Bohouš na to, že zapíjejí litkup. Koupil jsem prostřednictvím Zdenka chalupu na Šumavě. Jen tak, aby řeč nestála, jsem se zeptal a za kolik? Za 25 tisíc. To bych koupil, ani bych tu chalupu nemusel vidět. To ne, povídá Bohouš, ale budeš první kupec, kdybych ji náhodou prodával. Tím to pro mě skončilo a stejně jako v jiných letech jsem nestačil ani zajít na kafe, než odjel na moře. Byl to takový náš folklór. Bohouš po odfárání na šachtě odešel k plavbě a vždycky když přijel, zval mě na kafe a já to nikdy nestihl.

Asi po roce se Bohouš objevil u naší branky a já se již tradičně chystal slíbit, že na to kafe určitě přijdu. Bohouš ale na mně spustil. „Chceš tu chalupu?“ Nejdříve jsem nevěděl, která bije a potom mu říkám, že bych ji koupil, ale on že mi ji nemůže prodat. Na otázku proč, jsem mu odpověděl, „protože vím za kolik jsi ji koupil.“ Bohouš na to „přidej 5 000 a chalupa je tvoje“.

A tak jsme se stali chalupáři na Vimperku.

Zabíjačka

Je folklór, který mnoho lidí zná i nezná. Popisovat rodinnou zabíjačku je zajímavé jen pro rodinu. Popisovat zabíjačku s Rudou Krautschnaiderem by vydalo na román. Tak tedy ve zkratce.

Ruda, jako dřevorubec, zaměstnaný v JZD Sloupnice, měl nárok na deputát. Při jedné návštěvě u nás navrhl, že by si vzal prase a my bychom mohli přijet na zabíjačku. Já samozřejmě přidal příhody za zabíjaček v Nerestcích a souhlasil Protože Rudu známe, vzali jsme pro jistotu PB vařič, velkou PB bombu, velký hrnec na škvaření sádla a brdíčko.

A jedeme naší Š 1203 do Řetůvky. Ruda nás přivítal a měl celou řadu překvapení. Prase sice je, ale v několik km vzdáleném prasečáku. Vystěhovali jsme 1203 a jedeme pro něj. Nikde nikdo, pouze v ohradě na rampě jedno, jakoby zapomenuté prase. Se slovy „tak to bude naše“ a vymýšlím, jak ho dostat z rampy do auta. S malými obtížemi se to podařilo. Oddychl jsem si, ale už je tu další překvapení. Nemáme řezníka, povídá Ruda jen tak, jakoby nic. Říkal jsi přece, že jezdíte na zabíjačky. Šátrám v paměti, co jsem si z nerestských zabíjaček zapamatoval. Nevidím to růžové, ale nevidím to jako neřešitelný problém. Když jsme stavěli družstevní byt, také jsme nebyli zedníci. Jožka chodila s metrem, sešitem a tužkou ne vedlejší barák, který stavěl pan stavitel a stavěli jsme podle něho. Řešení bylo na světě. Najdeme ve vesnici chalupu, kde se zabíjí a budeme je kopírovat. Vyrazili jsme. Cestou mi Ruda sdělil další a vypadalo to, že poslední překvapení. Odpoledne má besedu o moři, takže zabíjačka se stane mojí záležitostí. To už jsem se trochu lekl. Nakonec jsme našli chalupu, kde se chystala zabíjačka. Mistr řezník byl v dobré náladě. Ruda protahuje zdvořilostní hovor, abychom si zapamatovali co nejvíce podrobností. Dostal jsem z toho hrůzu a nenápadně prozradil náš zabíjačkový plán panu mistrovi. Ten viditelně znejistěl a nakonec se nechal přemluvit, že nám po obědě, až udělá ovar, jitrnice, jelita a prase rozbourá, přijde naše prase zabít. Spadl mi kámen ze srdce. Pojedeme na ranč povídá Ruda a vracíme se k němu. Prase přivázané ke kůlu se ovázalo a odkráčelo k lesu. Podařilo se nám ho chytit, lépe jsme ho přivázali a jeli na koníčky na ranč. A v poledne to začalo. Přišel pan mistr, dal si obligátní čaj s rumem a bábovku. Tak jak jste připraveni a kde máte necky. Nemáme, zní odpověď. Prase se dá opařit i na žebříku. Žebřík máme. Kde je brdíčko? Kam prase pověsíme? – pokračuje řezník.. Místo brdíčka máme podobný forichtung a prase pověsíme na plachetnici S/Y Polku pod stodolou.

Fajn, tak sekeru a jde se na to. Sekeru jsme v domě dřevorubce Rudy nenašli a tak vypomohl soused. Zabíjačka konečně může začít. Řezník prase zabil, hodili jsme ho na žebřík a pan mistr zvolal „vodu na opaření“! A v tom už běží Gocha s konvičkou na čaj. „Co to proboha je“, ptá se řezník. No přece vařící voda. Řezník přestává mluvit. Pak přišla Petruška a ptá se, jestli to prase je tatínek a nebo maminka. Já samozřejmě nevím, ale podle cecíků hádám, že by to mohla být maminka.To už je na řezníka trochu moc. „Chlape, vy přece taky máte prsa a nejste maminka. Tak já tady asi zůstanu, abyste to prase úplně nezničili“.

Ruda nahodil křivá záda a se slovy, že musí do nemocnice odjel na besedu o moři. Tak skončila opravdu originální zabíjačka. Petruška, slavící narozeniny, na ně dosud vzpomíná jako na svoje nejlepší.

A mistr řeznický? Ten po hospodách vypráví, jak se dá také dělat zabíjačka.